Už Jsme Doma

Vyrazil jsem po dlouhé době opět na nějaký koncert a vybral jsem si moje oblíbence Už Jsme Doma. Koncert byl včera na Opatově od osmi hodin. Dokonce jsem si i dopředu rezervoval lístky, jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem přišel asi v půl deváté a paní u vchodu měla balíček lístků skoro celý.
"Koukám, že ta rezervace nebyla nutná, co? Kolik je tu zatím lidí?" Ptám se té paní. "Nebyla, no. Zatím je vás tu asi třicet..."
Dali jsme si s Petrem pivko, vlezli do sálu a opravdu tam skoro nikdo nebyl. Zasedli jsme, pokecali a v devět hodin přišli k nástrojům UJD a bez odkladů a zbytečných řečí začli hrát svižnou "Polykat". Hráli téměř nonstop hodinu a půl, jen dvakrát před "Julečkem" a "Jó nebo nebo" zavzpomínal frontman Wanek na to, jak tyto písničky měly právě na Opatově před dvaceti lety premiéru. Jestli vám název kapely (a tím méně písniček) nic neříká tak si vzpomeňte na film Knoflíkáři. Juleček je ta, kdy tam pilot pouští atomovku na Nagasaki a Jó nebo nebo hrají na koncertě po kterém zamilovaná dvojice ožralá jede v červeném brouku domů.

Hrálo se většinou z Pohádek ze Zapotřebí, Uší a také z posledního Rybího tuku. Ve starých písničkách mi připadalo, že nahrazení saxofonu kytarou je trochu nucené s strojené. Co se dá dělat, je fakt, že pokusy o nahrazení Jindry Dolanského by nemohly dopadnout dobře. Ale písničky z Rybího tuku neměly chybu. Wanek jednoduše pořád umí.

Ale hrát pro třicet lidí?! Kdyby nás tam bylo tak aspon třikrát tolik, tak by to šlo, ale takhle nic moc. Veliká škoda. Kulisa lidí chyběla. Přemlouvat hudebníky k přídavku byl docela těžký úkol, který mě skoro stál hlasivky.
Po koncertu jsem se dal se členy kapely do řeči a dozvědel jsem se, že na nedávné oslavě dvaceti let kapely bylo v Arše 1200 lidí. "Čím to je, ze tady nikdo nebyl?" "Nevím. Asi je Opatov moc na kraji a nikomu se sem nechce."
Ještě jednou: Škoda. UJD ale všem moc doporučuju. Mívají koncetry v Praze docela často.