Velké vítězství ve vánočním turnaji

Jsme velcí, skvělí, dokonalí a úžasní. I když si na nás organizátoři stěžují. Proč?

Boogy vyhráli vánoční turnaj AVL!

Bez jediné porážky prošli hráči Boogy turnajem. Podotýkám ještě, že kategorii hobby, ale to výsledku na kráse rozhodně neubírá.
Začalo to skupinou zápasy se Sluníčky (2:0), které jsme psychicky rozebrali bezchybnou hrou. Potom s Vořežpruty to zase bylo záležitostí podcenění, ale s trochou snahy to přecejenom šlo(2:1). Pěknké dva zápasy za sebou a vítězství ve skupině bylo naše.
Po krátké pauze hrdinové turnaje postáli na hřišti při utkání s outsidery 2:0 (nevím, jak se jmenovali), přičemž si odpočinul Tom a na smeči zářila útočně stále podceňovaná Janička.
Dost nás rozložila následující třízápasová pauza, ve které jsme mohli sledovat soupeře pro nadcházející semifinále - Bendíky. Zápas to byl dost dramatický - slabák druhý smečař já se příliš nechytal v útoku, chyběl nám přehled na síti předevšim na bloku. Samozřejmě vše vyústilo do, pro Boogy standardního, tiebreaku, který jsme po bojovném výkonu vyhráli. Zkušenější soupeř dominoval hlavne při hře v poli. Káďa zase nadával, že hrajeme třetí set a že se to nestihne. Jak pravdivá slova!
Takže finále - a koho jsme tam nepotkali? Naše oblíbence (známe (a dost negativně) hlavně z LAVL, ještě nás čekají v letošním ročníku AVL) Sluníčka. Hlavně jejich docela velký blokař se rozehrál do fantastických výkonů - jeho útoky byly nechytatelné a "kapesní smečař Zelí" nás drtil podáním. Nebo jsme se sami drtili příjmem? První set jsme prohráli rozdílem třídy 25:16 (myslím) a ještě navíc ke konci odpadl Ondřej - vyčerpáním se mu dělaly mžitky před očima, tak vystřídal a šel se trochu občerstvit.
Ve druhém setu se docela dařilo na podání a v útoku. Na začátku jsme se trochu utrhli a v průběhu se nám dařilo účinně ztrátovat. Každopádně jsme vyhráli a čekal nás další tiebreak.
Ten začal nejhůř, jak mohl. Sérií nepředstavitelně hrozného příjmu se soupeř dostal do vedení 1:9 a jen málokdo ještě věřil v obrat. Ale Boogy se nevzdávají! Podáním, akční hrou v poli a dobrým útokem se nám podařil obrat a vyrovnali jsme na 13:13 a (naštěstí) skvěle zariskovaným servisem Tom zařídil vedení, i když hned potom těsně zkazil. Nervózní hře poté dominovaly hlavně chyby, za zmíněného stavu 14:14 si soupeři dávali přednost na příjmu, ale hned při dalším podání se jinak skvěle nahrávající, podávající a přijímající Janička (měli bychom se stydět, pánové, v poli toho předvedla rozhodně víc, než kterýkoliv z nás) nechala vycukat a nedala. 15:15. Celou tu dobu byl na síti výše zmíněný v útoku téměř nechybující blokař soupeře. Po dobrém příjmu dobrý útok a další matchball. A tentokrát proměněný! Marek podal, ubránili jsme se jejich útoku, dobře přihráli, nahráli a zakončili. 17:15 a nikým nečekané vítězství.

Sláááááváááááá!!!!!!!

Pak už zbývalo jen vyhlášení (ve ctvrt na deset - Káďa nás málem sežral), převzetí výhry (pěkná Mizuno trička, máme druhou sadu dresů) a zajištění hospody na zaslouženou večeři. To bylo zklamání, když i po předchozím ohlášení nám v Berenice neuvařili a v pizzerii na Pankráci měli zavřeno. Tak jsme se hladoví, ale spokojení rozběhli do svých domovů.

Už Jsme Doma

Vyrazil jsem po dlouhé době opět na nějaký koncert a vybral jsem si moje oblíbence Už Jsme Doma. Koncert byl včera na Opatově od osmi hodin. Dokonce jsem si i dopředu rezervoval lístky, jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem přišel asi v půl deváté a paní u vchodu měla balíček lístků skoro celý.
"Koukám, že ta rezervace nebyla nutná, co? Kolik je tu zatím lidí?" Ptám se té paní. "Nebyla, no. Zatím je vás tu asi třicet..."
Dali jsme si s Petrem pivko, vlezli do sálu a opravdu tam skoro nikdo nebyl. Zasedli jsme, pokecali a v devět hodin přišli k nástrojům UJD a bez odkladů a zbytečných řečí začli hrát svižnou "Polykat". Hráli téměř nonstop hodinu a půl, jen dvakrát před "Julečkem" a "Jó nebo nebo" zavzpomínal frontman Wanek na to, jak tyto písničky měly právě na Opatově před dvaceti lety premiéru. Jestli vám název kapely (a tím méně písniček) nic neříká tak si vzpomeňte na film Knoflíkáři. Juleček je ta, kdy tam pilot pouští atomovku na Nagasaki a Jó nebo nebo hrají na koncertě po kterém zamilovaná dvojice ožralá jede v červeném brouku domů.

Hrálo se většinou z Pohádek ze Zapotřebí, Uší a také z posledního Rybího tuku. Ve starých písničkách mi připadalo, že nahrazení saxofonu kytarou je trochu nucené s strojené. Co se dá dělat, je fakt, že pokusy o nahrazení Jindry Dolanského by nemohly dopadnout dobře. Ale písničky z Rybího tuku neměly chybu. Wanek jednoduše pořád umí.

Ale hrát pro třicet lidí?! Kdyby nás tam bylo tak aspon třikrát tolik, tak by to šlo, ale takhle nic moc. Veliká škoda. Kulisa lidí chyběla. Přemlouvat hudebníky k přídavku byl docela těžký úkol, který mě skoro stál hlasivky.
Po koncertu jsem se dal se členy kapely do řeči a dozvědel jsem se, že na nedávné oslavě dvaceti let kapely bylo v Arše 1200 lidí. "Čím to je, ze tady nikdo nebyl?" "Nevím. Asi je Opatov moc na kraji a nikomu se sem nechce."
Ještě jednou: Škoda. UJD ale všem moc doporučuju. Mívají koncetry v Praze docela často.

Azido-deoxy-CD

Poslední týden byl vskutku hektický, už dlouho jsem sem nic nepřipsal, a jenom doufám, že sem ještě někdo vůbec přijde. Minimálně některé fotky by za to mohly stát.
Dělal jsem ohromně roztomilou metodu zpracování vzorku - lyofilizaci. Moc se mi do toho nechtělo, trvá to totiž hrozně dlouho, ale nakonec to stálo za to, vypadlo to krásně nadýchané a běloučké

Princip metody je následující. Látku rozpustíte, optimálně třeba ve vodě, v té příslušné baňce namrazíte na stěny, napojíte na aparaturu (na obrázku) přičemž to modré je suchý led v acetonu (cca -30°C). Modré je to proto, že se v tom acetonu rozpustila lihovka z nápsu na jedné baňce =). Pak na to napojíte pumpu, pustíte vakuum a jenom čekáte. V tom vysokém vakuu voda ze zmrazeného roztoku ochotně sublimuje (pak zase tuhne na tom ochlazovaném "prstu", jak je vidět na obrázku) a zbyde jen produkt. Nelepí se na stěny, není zatvrdlý na kost, prostě ideál.

Reklama na Eurotel

Dneska mě pohled na reklamní plakát eurotelu v metru už tak pobavil, že jsem se rozhodl podělit se o tento zážitek s ostatními. Pozorně se podívejte na tento obrázek a zjistěte, proč je tvůrce reklamy blbeček.

Uznávám, že je to prkotina. Je to maličkost. Ale maličkost, která se učí, pokud si dobře vzpomínám, ve čtvrté třídě základní školy. Za pravou nohou "santice" (tak ji u eurotelu nazývají) je římská číslice čtyři napsaná jako IIII. Ještě že tam nemají vidět devítku. VIIII by mě dostalo snad ještě víc...

Závěrkem ještě odkaz na stránku s podařenými reklamními remaky, kterou jsem náhodou objevil při pátrání po tom zmíněném paskvilu.