pátek, března 31, 2006

Kulturní akce

Chtěl jsem se taky ještě zmínit o několika kulturních akcích, které se teď v dohledné době budou konat a kterých bych se rád zúčastnil.

Zítra, tedy v sobotu 1.4. hraje v Únětickém klubu Kravín (cca 15 minut cesty busem z Dejvické) slovutná a skvělě hrající kapela Už Jsme Doma (asi tři písničky na OS Knoflíkáři). Už jsem o nich před delší dobou napsal. Ale vzhledem k tomu, ža Janička je nachlazená a na ten koncert nepujdu, tak se tam nejspíš jenom stavím. Ale kdyby se někdo rozhodl, že chce strávit sobotní večer se skvělou rockovou muzikou, tak bych tam klíďo i zůstal. Nabízím taky odvoz zpět do Dejvic.
V pondělí a v úterý se na Kladně hraje dobrý volejbal v rámci semifinále extraligy mužů a jelikož televize místo toho dává trapnej basketbal resp. ligu mistru, tak se nejspíš do Kladna vypravím. Hlaste se mi, kdo by chtěl jet taky, zatím je v autě ještě nějaké to místečko.
10.6. (to je ještě trochu daleko) hraje ve výše zmíněném klubu Kravín ještě slavnější kapela Sto Zvířat. Na tu se taky plánuju vypravit. Přidejte se.

Mnoho zajímavého za jeden den

Ráno jsem z vlaku viděl městskou část Praha-Sedlec a poprvé co pamatuju jsem si nemusel zastesknout, jak hnusně a rozbitě vypadá silnice do Roztok. Ta silnice totiž není vidět. Není to nijak zásadní, tolik tý vody ještě není, ale třeba bude. Každopádně takhle spontánně a přírodně začíná generální rekonstrukce, která skončí až za půl roku krásnou novou skorodálnicí ;) a do té doby se bude jezdit přes okolní vesnice (jejichž obyvatelé se mohou radostí... třeba zcvoknout).

Na Pavláku jsem čekal na přechodu přes Sokolskou. Podle místního habitu mnoho lidí chodí kousek dál směrem na Vyšehrad a silnici pak přebíhá do ulice Na Bojišti, ale dneska jsem viděl extrém. Takový pán, tak 120 kilo, namakanej z posilovny a nesl v ruce sportovní tašku. Přišel a vyrazil po silnici po kraji úplně levého pruhu. Ani se nepodíval, jestli něco jede a prostě šel. A jak měl velký kozy a nemohl dát ruku s taškou k tělu, tak hned druhé projíždějící auto mu ji z ruky vyrazilo. Muhaha. Přeju mu to, frajírkovi.

Po cestě domů se mi zase naskytl na Masarykově nádru pohled na nový motoráček, který vypadal hrozně roztomile. A taky účelně, nijak moc křiklavý, mému konzervativnímu vkusu se docela líbil, byl nízkopodlažní a zelený. Dokonce jsem si udělal i kva-kvalitní foto, ale to sem nedám, protože nemám jak. Chvilku jsem hledal na internetu, ale zase tolik mě to nezajímá, tak mě to brzo přestalo bavit. Ale fotka bude. (updeted 5.4. - fotka je :)

A tím se dostávám k další problematice, a tou je komunikace. Ne však komunikace mezi lidmi, alébrž komunikace telefounu s pécé. BT přenašeč je mi po jedné drobné události nanic, začal jsem tedy rozmýšlet, jak na to jinak. I rozhodl jsem se vytáhnout ze šuplete prastarý infraport, který jsem kdysi ééé... ja to jenom... áá-zprivatizoval Ladislavovi (ale říkal, že mu nefunguje, tak to snad ani nevadí). Vzpomněl jsem si, že s ním kdysi byly problémy, ale něco jsem s ním tahal ještě za dob staré dobré 6510. Jaké bylo moje zklamání, když tam infraport nebyl a nenašel jsem ho ani jinde po domě. Půjčil jsem si tedy kabel, který by teoreticky měl fungovat k 6230 a 6101, ovšem není origoš a ačkoli Janičce prý k 6230 fungoval, mě nikoliv. I zbuznul jsem Máru, aby mi půjčil infraport. Se slovy, že ho nepotřebuje a že to stejně nebude fungovat, mi ho půjčil a pln optimismu jsem doma vrazil device do USB. Zařízení plug&play (přeloženo tlač&plač) se našlo a teoreticky fungovalo. Ovšem v systému se nejednalo o infraport, ale o standardní zařízení pro přenos dat v portu USB a to asi programu Nokia PC Suite nestačí. Lepší obladače neexistují a můžu se jít bodnout. Asi si koupim infrák, to je univerzál, dát za kabel 600, za dva roky si koupit telefon a zjistit, že s ním to nefunguje se mi nechce. Ach jo. Proč to nedávaj k tomu telefonu rovnou? Je to krátkej jednoduchej kabel s dvěma koncovkama. Výrobní cena tak 50 vočí. Ale ne, aby se dalo kšeftařit a napakovalo se na tom ještě spousta dalších lidí, prodává se to zvlášť. To je jak kryty na nokie. Za plastovej výlisek v ceně 10 korun chtěj 3-5 stovek. Nechápu.

čtvrtek, března 23, 2006

Rakouština

Ještě mě napadl jeden zážitek z esterajchu, o který bych se rád podělil.
Stali jsme se s Janičkou a Kristýnou hlavními hvězdami jakési rakušácké televize. Klopýtali jsme v přezkáčích od autobusového parkoviště ke stanici zajlbánu (lanovky) a pod schody k této stanici nás odchytila znela nemožně se tvářící, rozjařená, asi třicetiletá žena s kameramanem v zádech. Tvářila se děsně nadšeně a začala něco zběsile žvatlat. Jak jsem se později dozvěděl, nebyl jsem sám, kdo ji nerozumněl ani jediné slovo. Nesměle jsem ji tedy namítl, že "wir sind nicht östereicher". " 's mach' nich's", byla odpověď a zase neco zažvatlala. Pak se otočila, začala něco mluvit do oranžového mikrofonu a vykročila směrem ke kameramanovi.
Netušili jsme, co chce, tak jsme se rozhodli vyčkávat. Po asi 10 vteřinách kameraman dal dolů kameru a něco prohlásil. Napůl jsem si to domyslel jako "hele, ale voni nejdou...!". Reportérka se ohlédla, otočila oči vsloup, vrátila se k nám, zase něco zažvatlala a vykročila znovu. Jediné, co jsme předtím udělali (a očividně špatně) byl nepohyb. Teď tedy byl na řadě pohyb. Volným krokem jsme došli ke schodům a začali je zlézat. V polovině jsem se ohlédl na pani, která volala "prrríííma, danke" a palcem ukázala k nebi.
A přitom stačilo jen mluvit pomaleji, nebo si počkat na nějakého rakušáka. Neměla tolik pospíchat.
Takže jestli jste někdo minulý týden koukal na nějakou rakouskou stanici a viděl nás tam, tak to nebyla halucinace!

neděle, března 19, 2006

Holywoodské mučení

Jo jo, Hinterstoder je tím důvodem, proč se tady týden nic nového neobjevilo. Jelikož obludný telefon Nokia se rozhodl s datovým kabelem nespolupracovat, fotky budou až teprve až bude infraport, čili nejdříve za týden. Ale budou stát za to, ve středu ve Spitalu am Pyhrn bylo vskutku nádherně.
Spolubydlící u mě na pokoji vůbec nebylu tak špatní, jak o nich Janie píše. Sice byli oba trošku přemoudřelí a měli občas prapodivné kecy a historky, ale hlavně se s nimi dalo vždycky domluvit. Děti se při vycházení z autobudu rvaly, aby se dostaly co nejdříve do sprchy a nemuseli čekat na ostatní, já jsem přišel jako poslední do pokoje, kde seděli Lukáš s Honzou, bavili se o evropské unii (svorně na ni nadávali, vyzdvihovali její chyby až do nebe a pak z nich vylezlo, že oba hlasovali v referendu pro vstup ze zcela klasického a imbecilního důvodu "nemůžeme se přece izolovat ve středu evropy...") a dozvěděl jsem se, že dneska jdu do sprchy první, že jsem na řadě. Prostě pohoda.
Ale vlastně jsem sem chtěl napsat hlavně svůj nevšední zážitek z cesty zpátky, který jsem nazal "holywoodské mučení". Nikdo z nás nemládne, stejně tak můj discman od firmy iRiver, který jeho tvůrci přesně nakalibrovali tak, aby se začal rozbíjet týden po skončení záruční doby. Každopádně discman pohrdlivě odmítal kvalitní baterie wonder za 7 káčé a umřel. Současně hodný pan řidič, jistě v dobré vůli, pustil video. Čekal jsem lecjakou akční srágoru, ale co je moc, to je moc. První film se jmenoval Christmas vacation a byl o povedených rodinných vánocích rodiny Griswaldů. Musel jsem s údivem konstatovat, že i když jsem už viděl docela dost špatnejch filmů, tak tenhle byl asi nejhorší ever. Vážně a bez nadsázky, špatně natočené, trapné a nevtipné vtipy, nepochopitelný děj plný nesmyslných zvratů, ubohá myšlenka... děs. Po hodině a půl film skončil a já jsem už jen čekal, co nastaně pak. A to jsem koukal. Nastal film Fotr je lotr, který bych charakterizoval výrazem "vrchol trapnosti". Asi to všichni znáte, chlápek jménem Gaylord Focker (přeloženo Jebal - hahaha) se uchází o ruku dcery bývalého agenta CIA a všechno se mu sere. Tak debilní a trapné vtipy a scény jsem ale nečekal. A nejhorší na tom bylo, že jsem tu obrazovku měl asi metr před obličejem a nebylo kam se schovat! K tomu reprák nad hlavou... Dokázalo mi to úplně zkazit náladu, byl jsem pak na vedlesedící Janičku nepříjemný a tak vůbec. Kam se poděly klasické autobusové Den nezávislosti, Armabeton, Lethal weapon a tak podobně? U toho bych se snad i pobavil...
Ale celkově byla akce Hinterstoder povedená. Že bych se za rok vypravil zase?

sobota, března 18, 2006

Jak jsme byli na horách

Minulý týden jsme se já, Milan a moje spolužačka Kristina vydali do Hinterstoderu jako doplňující účastníci lyžařského zájezdu. Toto středisko zimních sportů je asi dvě hodiny cesty od česko-rakouských hranic. Ubytováni jsme byli v krásné horské chatě Dietlgut, přičemž já s Kristinou jsme zabraly nejlepší pokoj :o) Milan bydlel s dvěma pozoruhodnými chlapci, Lukášem a Honzou. Byli to opravdu týpci k pohledání a soužití s nimi muselo být velmi zábavné.
Co se týče lyžování, byli jsme spokojení, protože fronty nebyly žádné a počasí bylo v rámci možností dobré: dva dny slunečno, tři dny tak průměrně napůl :o) Ve čtvrtek a pátek sem se pokoušela na snowboardu chytat zajíce a byla jsem nečekaně úspěšná - chytla jsem jich několik. I když hodně mi jich taky uteklo.
Pedagogický dozor nám dělaly dvě fascinující tělocvikářky - Ilona Šerkopová a Blanice Čonková, kteráž spadla v autobuse dvakrát ze schodů u prostředních dveří. Jednou když nám něco vyprávěla a podruhé když rozdávala bombony (takže je samozřejmě rozsypala). To byly scénky velmi humorné a já jsem se jim škodolibě pochechtávala, jelikož Blanice byla místy velmi prudérní, a tak jsem jí to přála.
Jinak ovšem nemám co vytknout, snad jenom, že k snídaní byl dost tvrdý chleba. Myslím, že jsme si všichni tři lyžák patřičně užili. Milan dokonce upotřebil a ozkoušel novou helmu a Kristina se trochu naučila lyžovat. Prostě to bylo úžasné a skvělé, ne?

neděle, března 05, 2006

Zápas s Olomoucí

Halová sezóna pomalu vrcholí, avšak co se týče výkonů našeho žižkovského týmu, důvod k jásání a závěrečným oslavám opravdu není. Vzhledem k našim výsledkům je totiž nad slunce jasné, že s udržením extraligy budou setsakra potíže.
Tuto sobotu nás čekal poslední zápas druhé části soutěže. Naším soupeřem byl papírově nejsilnější celek naší skupiny, Olomouc. Do pátku to vypadalo, že by se možná mohl hrát i slušný volejbal. Na posledním tréninku před zápasem, na který zapomnělo naše libero Iva (myslela si, že je až od sedmi ;o), jsme se ale dozvěděly, že Kamča, hrající obvykle na účku, je nemocná, a tak ji na tomto postu bude muset nahradit o třídu horší Marťa. Nedalo se ale nic dělat a do haly jsme dorazily v sedmi včetně libera.
Soupeřky dorazily také v sedmi (i když bez libera), takže jsme se alespoň nemusely cítit nijak trapně. Je ovšem pravda, že na zápas, který jsme před měsícem hrály v Olomouci nás bylo šest, takže větší trapas už by to ani být nemohl.
Začátek zápasu začal tradičně naším neúspěchem na příjmu. No, možná spíš sérií neúspěchů. V tomto duchu se ostatně odehrával i zbytek prvního a celý druhý zápas. naše libero, které ovšem libero není, mělo na příimu stejné a občas i větší potíže než ostatní hráčky, takže občas bylo TRAPNĚ zpátky vystřídáno Bábou (a to už je co říct, protože to je blokařka, která hru v poli úplně nenávidí a taky je to vidět).
Co se týče útoku, předvedly jsme standartní výkon, bloky byly ale špatně postavené a já jsem často nestíhala optimálně dostavět. To bylo ale jenom tím, že jsem si ráno dala puding a výživný roztocký chleba s máslem :o)
Prohrály jsme dle očekávání dvakrát tři nula a byla to šíleně nudná podívaná. Vůbec jsme nehrály. Tudíž děkuji všem divákům (Milánkovi, Liborovi a Ondrovi) za trpělivost a podporu.

Žižkov vs Olomouc

Skupina Hooligans s názvem BooGy v sobotu 3.března vyrazila fandit na zápas nejvyšší soutěže.
Zápas se konal v domácí Sokol-Žižkov Aréně a bylo zcela vyprodáno (lístky nebyly... :). Bohužel již od začátku nás provázely problémy - Hooligan Ondřej se vzbudil akorát v době, kdy zápas začínal, Libor přišel až na druhý set a já jsem si (už zase) zapomněl doma řehtačku. I tak jsme dokázali domácí kotel řádně rozpohybovat - vyprodaným hledištěm přebíhala vlna za vlnou a křikem a potleskem jsme hnali naše hráčky k vítězství.
První set nedopadl podle představ hráček ani diváků. Odstupující trenér-samtusák Radim nedokázal ani střídáním (libero za blokařku a zpět) zařídit rychlé ztrátování a hlavně díky špatnému příjmu skončil radostí olomouckých. V modrých dresech hrající Žižkandy se ve druhém a třetím setu zvedly, když bylo dobře přihráno dokázaly hlavně skvěle hrající blokařka Janie s číslem 8 a smečařka Týna s číslem 13 skládat míče útoky, které téměř trhaly parkety, ale i přes velkou snahu v poli se děvčata nedokázala dostat do vedení. První zápas skončil bodově relativně nevýrazným, ale setově jednoznačným vysledkem 0:3.
Ve druhém zápase, který se hrál po hodinové přestávce od půl třetí, byl výrazně znát lepší příjem domácích. Jakmile se ale hra začala vyrovnávat, zapnuly v poklidu hrající hostující hráčky na vyšší rychlostní stupeň a nedopustila překvapení. Na vině byl stále ještě ne zcela přesný příjem, ale i nekompaktní dvojbloky a drovné chyby v postavení, kterých hostující volejbalistky nekompromisně využívaly. Diváci se rozhodně nenudili, některé dlouhé výměny a obětavé zákroky v poli rozhodně stály za tučné vstupné. I přes krátké vedení domácích ve třetím setu se ke smutku tribun překvapení nekonalo a i druhý zápas skončil 0:3. Podívaná to ale rozhodně byla zajímavá a pokud nevíte co s volným časem, zde je pozvánka na závěrečné barážové turnaje volejbalové extraligy juniorek, které se podle zatím nepotvrzených informací budou konat buď v Plzni nebo ve Frýdku (nebo Místku).

pátek, března 03, 2006

Vodafone nebo Voserfoun?

V návaznosti na trošku starší post vám povím příběh o strastiplné cestě k dotovanému telefonu od společnosti Vodafone.
Rozhodl jsem se pro docela obyčejně vypadající telefon, který společnost Nokia vyrábí ve dvou barevných provedeních - černo-stříbrný a bílo-stříbrný. I jal jsem se (21. února) objednávat přístroj přes propagovanou internetovou samoobsluhu, ale záhy jsem zjistil, že nikde nevidím výběr barvy.
Zavolal jsem tedy operátorovi, jak to s tím je, jak se dá barva vybrat. Dozvěděl jsem se, že do konce měsíce února se dodává černý a pak se přejde na bílý. Výběr není. Hurá, černý chci a času dost. Hned jsem telefon objednal a vyčkával avizovaného pátečního příchodu balíčku. Ale co se nestalo, v pátek nic nepřišlo.
Zavolal jsem tedy v pátek večer operátorovi s dotazem, co s tím je. Dozvěděl jsem se, že podle jeho záznamů byl telefon objednán 24.února, tedy právě v pátek. No nevadí, odvětil jsem. Objednávka tedy existuje a telefon bude nejpozději ve středu.? Ano, možná už v úterý.
A skutečně, sledovací systém balíčků české pošty zafungoval a balíček jsem si vyzvedl ještě než přišel lístek do schránky. Doma jsem pln očekávání rozbalil krabici a pohledem jsem spočinul na krásném novém telefonu BÍLÉ barvy. Nebyl to telefon ošklivý. Dokážu si představit, jak mnohým slečnám moc sluší, ale mně se opravdu nelíbil. Posuďte sami.
Zavolal jsem tedy operátorovi, co s tím. Pozorně mě vyslechl, třikrát mi zopakoval skvělou informaci, že tyto telefony na skladě nejsou a už se nebudou dovážet a tak vůbec, a když jsem se nakonec dotázal, co je možné udělat s faktem, že mi přišel telefon, který jsem si neobjednal a který nechci, odkázal mě na některou z prodejen. "Tam by snad mohli nějaký zbylý ještě mít, zkuste to. S případnou výměnou by neměl být problém."
A opravdu, hned v prvním rudém kšeftu žádaný přístroj měli. Již po několikáté jsem tedy vyprávěl celý svůj příběh postavený na několika "jedna paní (zde operátor) povídala". Mladík za pultem příběh vyslechl a prohlásil, že neví. Zeptal se tedy kolegyně, co s tím. Ta mu řekla, že neví a že má kamsi zavolat. Mladík dlouho telefonoval, pak zjistil, že jestli mám všechny náležitosti, tak by to mělo jít, jen že neví, jak se to v jejich počítačovém systému dělá. Odešel tedy pro nějakou další kolegyni, která vypadala trochu jako zápasník a tvářila se stylem už-sem-chtěla-jít-domu,kdo-to-zase-votravuje. Pustili se spolu do přemlouvání počítače, po chvíli si pozvali ještě jednu kolegyni... prostě legrace. Celkem jsem tam strávil skoro 45 minut, ale výsledek se dostavil - mám krásnou ČERNOU nokii 6101.
Zajímavé poznatky: Všichni zaměstnanci se mnou jednali (až na paní zápasnici) mile a s pochopením. Všichni se o poměrech ve vodafonu vyjadřovali způsobem "no jo no, ono je to takové všelijaké. Ani mě moc tyhle problémy nepřekvapují, teď je pořád něco, co se musí žehlit...". Zatím se zdá, že změna Oskara na člena megarodiny Vodafone nebyla příliš k lepšímu.
Máte někdo nějaké zajímavé zkušenosti se změněným Oskarem? Napište je jako komentář...
Závěrkem moc a moc děkuju Tomášovi Renčovi za jeho pomoc a podporu.